Náhrada za ztrátu na výdělku je dvojí:
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 370 zákoníku práce)
Nemocenské se pro účely výpočtu vždy bere v plné výši, je-li tedy např. zaměstnanec přistižen kontrolou, že nedodržuje režim práce neschopných a v důsledku toho mu jsou kráceny nemocenské dávky, nebude se při výpočtu vycházet ze skutečně vyplacených dávek, ale z dávek, které by obdržel, kdyby mu nebyly kráceny.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (též známá jako „renta“), je podstatně složitější náhradou, která přísluší poškozenému, jestliže v důsledku nemoci z povolání byl převeden na méně placenou práci nebo mu byl přiznán částečný či plný invalidní důchod. Náhrada pak představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a nově dosahovaným výdělkem s připočtením výše invalidního důchodu, je-li postiženému přiznán.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 371 zákoníku práce)
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem poškozeného před pracovní neschopností a vyplacenou náhradou mzdy nebo platu a nemocenskými dávkami v plné výši.
Náhrada může být i opakovaná, půjde-li o novou pracovní neschopnost z téže příčiny, to znamená, bude-li dáno posudkem lékaře, že každá další pracovní neschopnost je v příčinné souvislosti s původní nemocí z povolání, vzniká poškozenému nový nárok na náhradu škody. Při konkrétním výpočtu výše náhrady se pak bude vycházet z průměrného výdělku zaměstnance před vznikem této škody, nikoliv tedy z průměrného výdělku před vznikem nemoci z povolání.
V případě, že zaměstnanec pobírá plný invalidní důchod, nemá obvykle žádný výdělek, proto se s průměrným výdělkem porovná výše tohoto důchodu.
Pokud u zaměstnance v daném období došlo k pracovní neschopnosti z jiného důvodu než je původní nemoc z povolání, považuje se za výdělek v daném období výdělek, který jinak slouží ke stanovení nemocenského.
Zákon řeší i případy, kdy se postižený stane nezaměstnaným – v těchto případech o svůj nárok nepřichází, jsou však rozdíly v posuzování, co se bude považovat za dosažený výdělek. V této souvislosti je nutné jedno důležité upozornění – pokud zaměstnavatel poškozenému nabídne zaměstnání a ten je bez vážných důvodů odmítne, má zaměstnavatel právo poskytovat jen náhradu se započítáním výdělku, jakého by na dané práci mohl dosáhnout – zpravidla se použije průměrný výdělek dosahovaný na dané práci ostatními zaměstnanci.
Zaměstnavatel též nebude hradit náhradu škody do výše částky, kterou si opomenul vydělat – půjde např. o případy, kdy byl zaměstnanec sankcionován za neplnění pracovních povinností, bezdůvodně absentoval apod. Naopak do průměrného výdělku se nebude započítávat příjem, kterého zaměstnanec dosáhnul zvýšeným pracovním úsilím (např. prací přes čas) a nebude též započítávána část invalidního důchodu přiznaná pro bezmocnost.
K problematice této náhrady je nutno ještě uvést, že její poskytování je časově omezeno věkem 65 let (poslední náhrada přísluší za měsíc, v němž postižený dosáhne tohoto věku) nebo do data přiznání starobního důchodu. Zatím každoročně je prováděna valorizace předpokládaných výdělků, zohledňující mzdový vývoj.
Vyplácení této náhrady též může být též ukončeno v důsledku tzv. podstatné změny poměrů poškozeného (§ 390, odst. 1. ZP) – tím bude míněna zejména situace, kdy poškozený utrpí jinou újmu na zdraví, která nemá žádnou souvislost s původní nemocí z povolání a znaleckým lékařským posudkem se zaměstnavateli podaří prokázat, že odhlédnutím od původního poškození na zdraví v důsledku nemoci z povolání, by poškozený pro toto nové poškození na zdraví již stejně nemohl vykonávat žádné zaměstnání. Podstatnou změnou poměrů v tomto smyslu není samo o sobě splnění podmínek nároku na starobní důchod.
