Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech

 
Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí.

Úplné zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz Úplné zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz

Částečné zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz Částečné zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz

Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout tyto náhrady:

Náhrada za ztrátu na výdělku Náhrada za ztrátu na výdělku

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění

Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením

Náhrada věcné škody Náhrada věcné škody

Jestliže zaměstnanec v důsledku úrazu zemře, náleží pozůstalým náhrada, kterou v rozsahu své odpovědnosti poskytuje zaměstnavatel zemřelého. Druhy náhrady dle Zákoníku práce:

  • náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
  • náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem,
  • náhrada nákladů na výživu pozůstalých,
  • jednorázové odškodnění pozůstalých,
  • náhrada věcné škody.

    Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla:

    • tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
    • v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.

    Zčásti se zaměstnavatel může zprostit odpovědnosti za pracovní úraz, prokáže-li, že škoda vznikla:

    • v důsledku skutečností umožňujících úplné zproštění se odpovědnosti a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody,
    • proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

    Náhrada za ztrátu na výdělku je dvojí:

    Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 370 zákoníku práce)

    Nemocenské se pro účely výpočtu vždy bere v plné výši, je-li tedy např. zaměstnanec přistižen kontrolou, že nedodržuje režim práce neschopných a v důsledku toho mu jsou kráceny nemocenské dávky, nebude se při výpočtu vycházet ze skutečně vyplacených dávek, ale z dávek, které by obdržel, kdyby mu nebyly kráceny.

    Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (též známá jako „renta“), je podstatně složitější náhradou, která přísluší poškozenému, jestliže v důsledku nemoci z povolání byl převeden na méně placenou práci nebo mu byl přiznán částečný či plný invalidní důchod. Náhrada pak představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a nově dosahovaným výdělkem s připočtením výše invalidního důchodu, je-li postiženému přiznán.

    Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 371 zákoníku práce)

    Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem poškozeného před pracovní neschopností a vyplacenou náhradou mzdy nebo platu a nemocenskými dávkami v plné výši.

    Náhrada může být i opakovaná, půjde-li o novou pracovní neschopnost z téže příčiny, to znamená, bude-li dáno posudkem lékaře, že každá další pracovní neschopnost je v příčinné souvislosti s původní nemocí z povolání, vzniká poškozenému nový nárok na náhradu škody. Při konkrétním výpočtu výše náhrady se pak bude vycházet z průměrného výdělku zaměstnance před vznikem této škody, nikoliv tedy z průměrného výdělku před vznikem nemoci z povolání.

    V případě, že zaměstnanec pobírá plný invalidní důchod, nemá obvykle žádný výdělek, proto se s průměrným výdělkem porovná výše tohoto důchodu.

    Pokud u zaměstnance v daném období došlo k pracovní neschopnosti z jiného důvodu než je původní nemoc z povolání, považuje se za výdělek v daném období výdělek, který jinak slouží ke stanovení nemocenského.

    Zákon řeší i případy, kdy se postižený stane nezaměstnaným – v těchto případech o svůj nárok nepřichází, jsou však rozdíly v posuzování, co se bude považovat za dosažený výdělek. V této souvislosti je nutné jedno důležité upozornění – pokud zaměstnavatel poškozenému nabídne zaměstnání a ten je bez vážných důvodů odmítne, má zaměstnavatel právo poskytovat jen náhradu se započítáním výdělku, jakého by na dané práci mohl dosáhnout – zpravidla se použije průměrný výdělek dosahovaný na dané práci ostatními zaměstnanci.

    Zaměstnavatel též nebude hradit náhradu škody do výše částky, kterou si opomenul vydělat – půjde např. o případy, kdy byl zaměstnanec sankcionován za neplnění pracovních povinností, bezdůvodně absentoval apod. Naopak do průměrného výdělku se nebude započítávat příjem, kterého zaměstnanec dosáhnul zvýšeným pracovním úsilím (např. prací přes čas) a nebude též započítávána část invalidního důchodu přiznaná pro bezmocnost.

    K problematice této náhrady je nutno ještě uvést, že její poskytování je časově omezeno věkem 65 let (poslední náhrada přísluší za měsíc, v němž postižený dosáhne tohoto věku) nebo do data přiznání starobního důchodu. Zatím každoročně je prováděna valorizace předpokládaných výdělků, zohledňující mzdový vývoj.

    Vyplácení této náhrady též může být též ukončeno v důsledku tzv. podstatné změny poměrů poškozeného (§ 390, odst. 1. ZP) – tím bude míněna zejména situace, kdy poškozený utrpí jinou újmu na zdraví, která nemá žádnou souvislost s původní nemocí z povolání a znaleckým lékařským posudkem se zaměstnavateli podaří prokázat, že odhlédnutím od původního poškození na zdraví v důsledku nemoci z povolání, by poškozený pro toto nové poškození na zdraví již stejně nemohl vykonávat žádné zaměstnání. Podstatnou změnou poměrů v tomto smyslu není samo o sobě splnění podmínek nároku na starobní důchod.

    Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově.

    Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech. (464/2001 Sb.)

    Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením se hradí tomu, kdo je vynaložil. Typicky se jedná o náklady vynaložené na léky, které nejsou hrazeny pojišťovnou, náklady na zdravotní pomůcky a celou řadu dalších nákladů, jako je např. náklady na rehabilitaci (plávání, cvičení, atd.), náklady na ošetřovatelku, kterou může být i rodinný příslušník, náklady na výživné potraviny a doplňky stravy, atp. Nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením může vzniknout také dalším osobám, zejména příbuzným poškozeného, kteří jej navštěvují v nemocnici nebo rehabilitačním zařízení. Při přiznávání této náhrady se přihlíží k tomu, zda tyto vynaložené náklady směřovali k zlepšení zdravotního stavu poškozeného. K tomu zda došlo ke kýženému výsledku, se nepřihlíží.

    Výši vynaložených nákladů je pak nutno doložit, např. paragonem z lékárny, paragonem o zaplacení regulačního poplatku apod.

    Věcná škoda v kontextu náhrady škody za nemoc z povolání je poněkud širším pojmem. Věcnou škodou se v této souvislosti rozumí taková majetková újma, která spočívá ve zmenšení majetku poškozeného. V souvislosti s nemocí z povolání prakticky nepřipadají v úvahu případy přímo na konkrétních předmětech, mohou však nastat jiné:

    • obstarání výpomoci: půjde o případy, kdy si poškozený musí zjednat výpomoc na obstarání domácnosti, protože sám ji pro poškození na zdraví nemůže obstarat.
    • výdaje za poplatky: např. za vystavování posudků o bolestném a ztížení společenského uplatnění, vedle toho mohou zdravotnická zařízení podle dalších předpisů vybírat poplatky i za jiná potvrzení apod. (pozn.: tzv. regulační poplatky spadají pod náklady účelně vynaložené ve spojitosti s léčením).


    Pokud tyto poplatky uhradí sám poškozený, jde o věcnou škodu na jeho straně a má nárok na její náhradu.

    Z ustanovení zákoníku práce (§ 269) pak vyplývá, že zaměstnavatel nahradí škodu v penězích.