Pracovní úrazy a nemoci z povolání

Vznikne-li pracovní úraz, má zaměstnavatel řadu povinností, které vyplývají z právních předpisů. Povinnosti zaměstnavatele ukládá Zákoník práce a Nařízení vlády č. 201/2010 Sb.

Pracovním úrazem je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi

Povinnosti zaměstnavatele
 

  • Zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo, je povinen objasnit příčiny a okolnosti vzniku pracovního úrazu za účasti zaměstnance, pokud to zdravotní stav zaměstnance dovoluje, svědků a za účasti odborové organizace nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
  • Bez vážných důvodů není možné měnit stav na místě úrazu do doby objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu.
  • O pracovním úrazu zaměstnance jiného zaměstnavatele zaměstnavatel bez zbytečného odkladu uvědomí zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance, umožní mu účast na objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu a seznámí ho s výsledky tohoto objasnění.
  • Zaměstnavatel vede v knize úrazů evidenci o všech pracovních úrazech, i když jimi nebyla způsobena pracovní neschopnost nebo byla způsobena pracovní neschopnost nepřesahující 3 kalendářní dny.
  • Zaměstnavatel vyhotovuje záznamy Záznam o úrazu a vede dokumentaci o všech pracovních úrazech, jejichž následkem došlo ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než tři kalendářní dny, nebo k úmrtí zaměstnance. Jedno vyhotovení záznamu o úrazu předá zaměstnavatel postiženému zaměstnanci a v případě smrtelného pracovního úrazu jeho rodinným příslušníkům.
  • Zaměstnavatel je povinen ohlásit pracovní úraz a zaslat záznam o úrazu stanoveným orgánům a institucím.
  • Zaměstnavatel je povinen přijímat opatření proti opakování pracovních úrazů.
  • Zaměstnavatel vede evidenci zaměstnanců, u nichž byla uznána nemoc z povolání, která vznikla na jeho pracovištích, a uplatní taková opatření, aby odstranil nebo minimalizoval rizikové faktory, které vyvolávají ohrožení nemocí z povolání nebo nemoc z povolání.

Obecný návod pro řešení pracovního úrazu
Obecný návod pro řešení pracovního úrazu.
 

Povinnosti zaměstnance

 
Zaměstnanec je povinen bezodkladně oznamovat svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci svůj pracovní úraz, pokud mu to jeho zdravotní stav dovolí, a pracovní úraz jiného zaměstnance, popřípadě úraz jiné fyzické osoby, jehož byl svědkem, a spolupracovat při objasňování jeho příčin


Směrnice pracovní úrazy a nemoci z povolání

Objednat směrnici pracovní úrazy a nemoci z povolání v e-shopu GUARD7,v.o.s. Konzultujte s G U A R D 7, v.o.s.


Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech

 
Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí.

Úplné zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz Úplné zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz

Částečné zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz Částečné zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz

Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout tyto náhrady:

Náhrada za ztrátu na výdělku Náhrada za ztrátu na výdělku

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění

Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením

Náhrada věcné škody Náhrada věcné škody

Jestliže zaměstnanec v důsledku úrazu zemře, náleží pozůstalým náhrada, kterou v rozsahu své odpovědnosti poskytuje zaměstnavatel zemřelého. Druhy náhrady dle Zákoníku práce:

  • náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
  • náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem,
  • náhrada nákladů na výživu pozůstalých,
  • jednorázové odškodnění pozůstalých,
  • náhrada věcné škody.

Nemoci z povolání

 
Nemoci z povolání jsou nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Nemocí z povolání se rozumí též akutní otrava vznikající nepříznivým působením chemických látek.

Nemoci z povolání Další informace


Související legislativa


Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
Nařízení vlády č. 201/2010 Sb., kterým se stanoví způsob evidence, hlášení a zasílání záznamu o úrazu
Zákon č. 205/2015 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony
Vyhláška č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání
Vyhláška č. 104/2012 Sb., o posuzování nemocí z povolání
Nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání

  • Výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.
  • Jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele.
  • Činnost, která je předmětem pracovní cesty.
  • Činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců.
  • Činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele.
  •  Dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.

Zaměstnavatel vede evidenci o úrazech v knize úrazů v elektronické nebo listinné podobě. Evidence obsahuje tyto údaje:

  • jméno, popřípadě jména, a příjmení úrazem postiženého zaměstnance,
  • datum a hodinu úrazu,
  • místo, kde k úrazu došlo,
  • činnost, při níž k úrazu došlo,
  • počet hodin odpracovaných bezprostředně před vznikem úrazu,
  • celkový počet zraněných osob,
  • druh zranění a zraněná část těla,
  • druh úrazu,
  • zdroj úrazu,
  • příčiny úrazu,
  • jména svědků úrazu,
  • jméno a pracovní zařazení toho, kdo údaje zaznamenal.

Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla:

  • tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
  • v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.

Zčásti se zaměstnavatel může zprostit odpovědnosti za pracovní úraz, prokáže-li, že škoda vznikla:

  • v důsledku skutečností umožňujících úplné zproštění se odpovědnosti a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody,
  • proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

Náhrada za ztrátu na výdělku je dvojí:

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 370 zákoníku práce)

Nemocenské se pro účely výpočtu vždy bere v plné výši, je-li tedy např. zaměstnanec přistižen kontrolou, že nedodržuje režim práce neschopných a v důsledku toho mu jsou kráceny nemocenské dávky, nebude se při výpočtu vycházet ze skutečně vyplacených dávek, ale z dávek, které by obdržel, kdyby mu nebyly kráceny.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (též známá jako „renta“), je podstatně složitější náhradou, která přísluší poškozenému, jestliže v důsledku nemoci z povolání byl převeden na méně placenou práci nebo mu byl přiznán částečný či plný invalidní důchod. Náhrada pak představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a nově dosahovaným výdělkem s připočtením výše invalidního důchodu, je-li postiženému přiznán.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 371 zákoníku práce)

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem poškozeného před pracovní neschopností a vyplacenou náhradou mzdy nebo platu a nemocenskými dávkami v plné výši.

Náhrada může být i opakovaná, půjde-li o novou pracovní neschopnost z téže příčiny, to znamená, bude-li dáno posudkem lékaře, že každá další pracovní neschopnost je v příčinné souvislosti s původní nemocí z povolání, vzniká poškozenému nový nárok na náhradu škody. Při konkrétním výpočtu výše náhrady se pak bude vycházet z průměrného výdělku zaměstnance před vznikem této škody, nikoliv tedy z průměrného výdělku před vznikem nemoci z povolání.

V případě, že zaměstnanec pobírá plný invalidní důchod, nemá obvykle žádný výdělek, proto se s průměrným výdělkem porovná výše tohoto důchodu.

Pokud u zaměstnance v daném období došlo k pracovní neschopnosti z jiného důvodu než je původní nemoc z povolání, považuje se za výdělek v daném období výdělek, který jinak slouží ke stanovení nemocenského.

Zákon řeší i případy, kdy se postižený stane nezaměstnaným – v těchto případech o svůj nárok nepřichází, jsou však rozdíly v posuzování, co se bude považovat za dosažený výdělek. V této souvislosti je nutné jedno důležité upozornění – pokud zaměstnavatel poškozenému nabídne zaměstnání a ten je bez vážných důvodů odmítne, má zaměstnavatel právo poskytovat jen náhradu se započítáním výdělku, jakého by na dané práci mohl dosáhnout – zpravidla se použije průměrný výdělek dosahovaný na dané práci ostatními zaměstnanci.

Zaměstnavatel též nebude hradit náhradu škody do výše částky, kterou si opomenul vydělat – půjde např. o případy, kdy byl zaměstnanec sankcionován za neplnění pracovních povinností, bezdůvodně absentoval apod. Naopak do průměrného výdělku se nebude započítávat příjem, kterého zaměstnanec dosáhnul zvýšeným pracovním úsilím (např. prací přes čas) a nebude též započítávána část invalidního důchodu přiznaná pro bezmocnost.

K problematice této náhrady je nutno ještě uvést, že její poskytování je časově omezeno věkem 65 let (poslední náhrada přísluší za měsíc, v němž postižený dosáhne tohoto věku) nebo do data přiznání starobního důchodu. Zatím každoročně je prováděna valorizace předpokládaných výdělků, zohledňující mzdový vývoj.

Vyplácení této náhrady též může být též ukončeno v důsledku tzv. podstatné změny poměrů poškozeného (§ 390, odst. 1. ZP) – tím bude míněna zejména situace, kdy poškozený utrpí jinou újmu na zdraví, která nemá žádnou souvislost s původní nemocí z povolání a znaleckým lékařským posudkem se zaměstnavateli podaří prokázat, že odhlédnutím od původního poškození na zdraví v důsledku nemoci z povolání, by poškozený pro toto nové poškození na zdraví již stejně nemohl vykonávat žádné zaměstnání. Podstatnou změnou poměrů v tomto smyslu není samo o sobě splnění podmínek nároku na starobní důchod.

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově.

Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech. (464/2001 Sb.)

Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením se hradí tomu, kdo je vynaložil. Typicky se jedná o náklady vynaložené na léky, které nejsou hrazeny pojišťovnou, náklady na zdravotní pomůcky a celou řadu dalších nákladů, jako je např. náklady na rehabilitaci (plávání, cvičení, atd.), náklady na ošetřovatelku, kterou může být i rodinný příslušník, náklady na výživné potraviny a doplňky stravy, atp. Nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením může vzniknout také dalším osobám, zejména příbuzným poškozeného, kteří jej navštěvují v nemocnici nebo rehabilitačním zařízení. Při přiznávání této náhrady se přihlíží k tomu, zda tyto vynaložené náklady směřovali k zlepšení zdravotního stavu poškozeného. K tomu zda došlo ke kýženému výsledku, se nepřihlíží.

Výši vynaložených nákladů je pak nutno doložit, např. paragonem z lékárny, paragonem o zaplacení regulačního poplatku apod.

Věcná škoda v kontextu náhrady škody za nemoc z povolání je poněkud širším pojmem. Věcnou škodou se v této souvislosti rozumí taková majetková újma, která spočívá ve zmenšení majetku poškozeného. V souvislosti s nemocí z povolání prakticky nepřipadají v úvahu případy přímo na konkrétních předmětech, mohou však nastat jiné:

  • obstarání výpomoci: půjde o případy, kdy si poškozený musí zjednat výpomoc na obstarání domácnosti, protože sám ji pro poškození na zdraví nemůže obstarat.
  • výdaje za poplatky: např. za vystavování posudků o bolestném a ztížení společenského uplatnění, vedle toho mohou zdravotnická zařízení podle dalších předpisů vybírat poplatky i za jiná potvrzení apod. (pozn.: tzv. regulační poplatky spadají pod náklady účelně vynaložené ve spojitosti s léčením).


Pokud tyto poplatky uhradí sám poškozený, jde o věcnou škodu na jeho straně a má nárok na její náhradu.

Z ustanovení zákoníku práce (§ 269) pak vyplývá, že zaměstnavatel nahradí škodu v penězích.